Ve jménu Sršně

Název klubu CALABRONE je z italštiny a v překladu znamená sršeň. Sršní bodnutí jak známo může být dosti nebezpečné, až osudné. Ve slovníku cyklistů najdete slovo bodnout také a znamená defekt kola. Stavá se to a každý řádný bajker by na tento problém měl být připravený. Bodnutí kola Váš osud až na ojedinělé vyjímky nezmění, v závodě má však na situaci a průběh zásadní vliv. Při sobotním Trans Brdy jsem si připadal jak sršeň v říji. Ale popořádku...
Seriál MTB maratonu Kolo pro život, fenomén mezi soutěživými cyklisty všech generací se během své existence stal promyšlenou akcí, aby i při vysokém počtu startujících probíhal závod bezpečně a spravedlivě. Účastník si vyjíždí koeficient dle kterého se pak řadí do startovního balíku. Porušení pravidla se nekompromisně trestá diskvalifikací a vyloučením ze závodu. Musel jsem se tak smířit s tím že startovat budu ze samého chvostu pole, při počtu 1000 přihlášených.
V úvodu 55 km dlouhé trati míříme na hřeben Brd, táhle stoupání má rád a po široké lesní cestě umožňuje kestit si cestu mezi ostatními. Nahoru se dostávám bez nenadálých komplikací a při nejprudším výjezdu mi dokonce soupeři dělají prostor abych nemusel sesedat a tlačit. Vláček jezdců se natáhl a na rovných úsecích po hřebeni se jede slušné
tempo. Trasa je zpestřena singletracky a na četných kořenech, kamení a měkkého podkladu  řádně prověří Vaši techniku. Fullik je zde výhodou, ale i s HT se mi daří stále postupovat kupředu.
Jsme lehce za půlkou závodu, přejíždíme koberec s mezičasem na 30 km, později si zjišťuji že jsem již byl ve druhé stovce pořadí, a obracíme kurz zpět k cílové vesnici. V ten moment netuším že se také obrací celý příběh závodu. Dosud jasná obloha potemní a ve vzduchu je cítit že se něco blíží. V dáli hřmí a ve skupince uháníme ať jsme co nejdál
než to na nás spadne. Sjezdy jsou na hranici rizika. Trasu znám a před blížícím se stoupáním ubírám na síle a řadím lehčí převody aby nohy netuhly. Kolo až dosud bez chybičky, tu však najednou jakoby začalo plavat, kouknu pod sebe a ejhle, zadní guma měkne. Jezdím bez duše a čekám jak si s tím poradí mlíko proti defektům. Díra se však nedaří ucpat a musím zastavit, začíná pršet. Opakovaně zkouším dofouknout kolo, ale po rozjetí se tlak ztrácí, musím použít duši. Mlíko śpěšně zpomaluje opravu, kolem se žene nekonečný had jezdců. Když mě dojíždí parťák z týmu, skoro už je hotovo a za sílícího deště se vydávám za ním. Vychladlý, kroupy buší do helmy, pomalu se rozjíždím do nekončícího stoupaní. Blátivé sekce v lese, střídá klouzavý sjezd loukou, závěrečný výjezd z druhé strany na hřeben a pak hurá dolu/domu. Sjíždim znovu již překonané soupeře i s Martinem se opět potkávám, nohy dobrý a brzy jsem na vrcholu, těším se na technický trail za odměnu. Ještě dříve než vše začne, ozve se nenáviděné tsssss... musim se smát, se mis nad zdá. Duši už nemám a tak sbíhám po trati, když mě míjí "známé tvaře" v údivu, jsem obdarovám duší jedním z dobrých srdcí. Přezutí mám hotové mnohem rychleji a jedu dál. Smůla nebere konce... je tu zpátky Martin, já opět mimo trať, rezignuji a chci do cíle doběhnout. Přemlouvá mě a jdeme měnit potřetí! Důkladně studuji plášť, příčina opakovaného defektu musí být uvnitř. Mám ho, zalepený mlíkem, 2x probodnutá guma zrezivělým hřebíkem. Cestou do
cíle debatujemeo důležitosti všech detailů pro přípravu bajka na závod. Mám jasno, na příští akci se vybavím novým obutím. Druhou takovou smůlu už letos zažít nehodlám. Koeficient se mi velkovým umístěním takřka nezměnil, ale nedá se nic dělat. Alespoň se tímto setkávám na trati se spoustou inspirace od Vás ostatních.

Tak zase příště, zdraví Míra.